Boží milosrdenství je silnější než lidský hřích

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Pokračujeme v katechezích o milosrdenství v Písmu svatém. Na různých místech je řeč o mocných, o králích, o mužích „vysoko“ postavených a také o jejich aroganci a zvůli. Bohatství a moc jsou skutečnosti, které mohou být dobré a užitečné pro obecné blaho, pokud jsou spravedlivě a s láskou dány do služeb chudých a všech. Avšak jsou-li, jak se až příliš často děje, užívány sobecky a zpupně jako privilegium, mění se na nástroje zkaženosti a smrti. Tak je tomu v epizodě o Nábotově vinici, popsané v 21. kapitole první knihy královské, u níž se zastavíme.

Tento text podává, jak Achab, král Izraele, chce zakoupit vinici jednoho muže jménem Nábot, protože tato vinice byla v sousedství královského paláce. Nabídka vypadá legitimně, dokonce velkodušně, ale v Izraeli bylo vlastnictví půdy považováno za téměř nedotknutelné. Kniha Leviticus skutečně předepisuje: „Země se nesmí prodávat natrvalo, neboť patří mně. Vy jste pro mne jen cizinci a přistěhovalci“ (Lv 25,23). Země je posvátná, protože je Pánovým darem, který má být jako takový opatrován a uchováván jako znamení božského požehnání, které jde od pokolení do pokolení a zaručuje důstojnost všech. Srozumitelná je proto Nábotova záporná odpověď králi: „Chraň mě Hospodin, abych ti dal dědictví po předcích!“ (1 Král 21,3).

Král Achab na toto odmítnutí reaguje mrzutostí a hněvem. On, mocný král, se cítí uražen, umenšen ve svojí svrchované autoritě a zklamán v možnosti uspokojit svou tužbu po majetku. Když jej tak skleslého uviděla jeho manželka Jezabel, pohanská královna, která šířila modlářské kulty a nechala zabíjet Hospodinovy proroky (srov. 1 Král 18,4) – nebyla ošklivá, ale zlá! – rozhodne se zasáhnout. Slova, jimiž se obrací ke králi, jsou velice příznačná: „Ty ale umíš vládnout nad Izraelem! Vstaň, najez se a buď dobré mysli! Já už ti opatřím vinici Nábota z Jizreelu!“ (v.7). Klade důraz na královu prestiž a moc, které z jejího pohledu byly Nábotovým odmítnutím zpochybněny. Považuje tuto moc za absolutní a tím i každé královo přání za rozkaz. Velikán svatý Ambrož napsal o této epizodě drobný spis nazvaný Nábot, jehož přečtení nám v této postní době bude užitečné. Je velmi krásný, velmi konkrétní.

Ježíš, který tyto věci zmiňuje, nám říká: „Víte, že panovníci tvrdě vládnou nad národy a velmoži jim dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je vaším otrokem“ (Mt 20,25-27). Vytratí-li se dimenze služby, mění se moc v aroganci a stává se nadvládou a útlakem. A právě to se děje v epizodě o Nábotově vinici. Královna Jezabel se bezostyšně rozhodne eliminovat Nábota a svůj plán uskuteční. Poslouží si lživým zdáním zvrácené legálnosti, pošle v králově jménu dopis předním mužům a vznešeným spoluobčanům města a nařídí jim, aby pomocí falešných svědků veřejně obvinili Nábota z toho, že proklínal Boha a krále, tedy ze zločinu, který se trestá smrtí. Když je Nábot zabit, král se může zmocnit jeho vinice. A toto není příběh dávných dob, ale dnešní příběh mocných, kteří vykořisťují chudé lidi, aby měli více peněz. Je to příběh obchodování s lidmi, otrocké práce, chudých lidí, kteří pracují načerno za minimální mzdu, aby bohatli ti mocní. Je to příběh zkažených politiků, kteří chtějí stále víc a víc a víc! Proto jsem řekl, že bude užitečné, přečteme-li si onu knížku svatého Ambrože o Nábotovi, neboť je aktuální.

K tomu vede výkon pravomoci, která nectí život a postrádá spravedlnost a milosrdenství. K tomu vede žízeň moci: stává se chamtivostí, jež chce vlastnit všechno. Text proroka Izaiáše je v této věci obzvláště pronikavý. Pán v něm varuje před lakotou bohatých latifundistů, kteří chtějí vlastnit stále více domů a půdy. Prorok Izaiáš říká:

Běda těm, kteří připojují dům k domu,
kteří slučují pole s polem,
takže nezbývá žádné místo
jako by jen oni byli obyvateli země“ (Iz 5,8).

A prorok Izaiáš nebyl komunista! Bůh je však větší než špatnost špinavé hry páchané lidmi. Ve svém milosrdenství posílá proroka Eliáše, aby pomohl Achabovi k obrácení. Nyní otočíme list. Jak pokračuje příběh? Bůh tento zločin vidí a klepe na Achabovo srdce, a král, který stane před svým hříchem, pochopí, pokoří se a prosí o odpuštění. Jak krásné by bylo, kdyby mocní vykořisťovatelé dneška jednali stejně! Pán Achabovo pokání přijímá. Nicméně, nevinný byl zabit a spáchaná vina má nevyhnutelné důsledky. Spáchané zlo totiž zanechává bolestné stopy a lidské dějiny nesou jejich rány.

Milosrdenství ukazuje i v tomto případě hlavní cestu, kterou je třeba se ubírat. Milosrdenství může hojit zranění a měnit dějiny. Otevři své srdce milosrdenství! Božské milosrdenství je silnější než lidský hřích. Je silnější, a Achab je toho příkladem! My poznáváme jeho moc, když pamatujeme na příchod nevinného Božího Syna, který se stal člověkem, aby zničil zlo svým odpuštěním. Ježíš Kristus je opravdový král, ale Jeho moc je naprosto jiná. Jeho trůnem je kříž. On není králem, který zabíjí, ale naopak dává život. Jde vstříc všem, zvláště těm nejslabším, překonává samotu a úděl smrti, ke které vede hřích. Ježíš Kristus svým vítězstvím a něhou uvádí hříšníky do prostoru milosti a odpuštění. A to je Boží milosrdenství.

Přeložil Milan Glaser
Převzato z: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=23302

Komentáře k tomuto článku

Přidat nový komentář