Cílem manželského života není pouze zůstat spolu navždy, nýbrž navždy se milovat

Homilie papeže Františka při zahájení Synody o rodině.

„Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti“ (1 Jan 4,12). Zdá se, jakoby biblická čtení této neděla byla zvolena právě k události milosti, kterou Církev prožívá, totiž k Řádnému zasedání biskupské synody na téma rodiny, které otevírá tato eucharistická slavnost.

Soustředí se na tři problémy: na drama osamělosti, na lásku mezi mužem a ženou a na rodinu.

Osamělost

Adam, jak čteme v prvním čtení, žil v ráji, pojmenovával ostatní stvoření a projevoval tak vládu, která ukazuje na jeho nepopiratelnou a nesrovnatelnou nadřazenost, přesto se však cítil sám, protože „nenacházel pomoc sobě rovnou“ (srov. Gen 2,20) a pociťoval osamělost.
Osamělost je dramatem, které i dnes sužuje mnoho mužů a žen. Myslím na staré lidi, opuštěné dokonce i jejich nejbližšími a vlastními dětmi, na vdovce a vdovy, na mnoho mužů a žen opuštěných vlastní ženou a vlastním mužem, na mnoho lidí, kteří se cítí sami, nepochopeni a nevyslechnuti, na migranty a uprchlíky, kteří prchají z válek a pronásledování a na tolik mladých obětí konzumní kultury „na jedno použití“ a kultury odpisu.

Zažíváme dnes paradox globalizovaného světa, v němž je vidět množství luxusních obydlí a mrakodrapů, ale stále méně hřejivost domova a rodiny; množství ambiciózních projektů, ale málo času na to, abychom prožili to, co se uskutečnilo; mnoho sofistikovaných možností zábavy, ale stále více hlubokého prázdna v srdci; spoustu požitků, ale málo lásky; mnoho svobody, ale málo autonomie... Stále více je lidí, kteří se cítí sami, ale také těch, kteří se uzavírají v egoismu, v melancholii, ničivém násilí a v otročení požitkům a bůžku peněz.

Prožíváme dnes v jistém smyslu stejnou zkušenost jako Adam, velká moc doprovázená velkou osamoceností a zranitelností. A rodina je toho obrazem. Stále méně vážnosti v pěstování pevného a plodného vztahu lásky, ve zdraví i v nemoci, v bohatství i v chudobě, v dobrém i zlém.Trvalá, věrná, vědomá, pevná a plodná láska je stále častěji vysmívaná a zahlíží se na ni jako na cosi zastaralého. Zdá se, že právě nejrozvinutější společnosti mají nejnižší procento porodnosti a nejvyšší procento potratů, rozvodů, sebevražd a znečištění jak přírodního tak sociálního prostředí.

Láska mezi mužem a ženou

V prvním čtení dále čteme, že Bůh byl zarmoucen z Adamovy osamělosti a pravil: „Není dobré, že člověk je sám. Udělám mu pomocníka, který by se k němu hodil“ (Gen 2, 18). Tato slova ukazují, že nic nečiní lidské srdce tak šťastné jako srdce, které se mu podobá, které mu odpovídá, miluje ho a vytrhuje ze samoty z pocitu osamělosti. Ukazují také, že Bůh nestvořil lidskou bytost k životu ve smutku nebo k setrvávání v samotě, nýbrž ke štěstí, k tomu, aby sdílela cestu s jiným člověkem, s nímž by se doplňvala, k životu nádherného zakoušení lásky, totiž milovat a být milován a spatřit svou lásku naplněnou v dětech, jak o tom mluví dnešní žalm (srov. Ž 128). Právě to je Boží záměr s jeho milovaným stvořením. Chce je vidět naplněné v láskyplném vztahu muže a ženy, šťastné ze společné cesty a plodné ve vzájemném sebedarování. Jde o týž plán, který Ježíš v dnešním evangeliu shrnuje slovy: “Na začátku při stvoření (Bůh) učinil (lidi) jako muže a ženu. Proto opustí muž otce i matku, připojí se ke své ženě, a ti dva budou jeden člověk. Už tedy nejsou dva, ale jeden“ (Mk 10,6-8; srov. Gen 1,27; 2, 24).

Na rétorickou otázku, kterou mu kladou - patrně jako léčku, aby od něj odvrátili sympatie zástupu, který ho následoval a který běžně praktikoval rozvod jako něco zavedeného a nedotknutelného – Ježíš odpovídá upřímně a nečekaně. Vrací se až na počátek stvoření, aby nás učil, že Bůh žehná lidské lásce, že je to On, kdo spojuje srdce muže a ženy, kteří se milují, a spojuje je v jednotě a nerozlučnosti. Znamená to, že cílem manželského života není pouze zůstat spolu navždy, nýbrž navždy se milovat! Ježíš tak obnovuje původní a ustavující řád.

Rodina

„A proto: co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ (Mk 10,9) To je povzbuzení věřících, aby překonali veškerý individualismus a zákonictví, za nimiž se skrývá přízemní egoismus a strach vzít za svůj autentický význam života ve dvou a lidské sexuality v Božím plánu.
Jedině ve světle bláznovství Ježíšovy nezištné velikonoční lásky se totiž jeví jako srozumitelné bláznovství nezištné manželské lásky, která je výlučná a usque ad mortem (až do smrti).
Pro Boha není manželství adolescentní utopie, nýbrž sen, bez něhož je bytost jím stvořená odkázána k osamělosti! Strach přijmout tento plán totiž ochromuje lidské srdce.
Dnešního člověka, který často tento plán zesměšňuje, paradoxně přitahuje a fascinuje každá autentická láska, každá pevná láska, každá plodná láska, každá láska, která je věrná a trvalá. Vidíme ho, jak se žene za chvilkovými láskami, avšak sní o skutečné lásce, žene se se za tělesnými slastmi, touží však po úplném sebedarování.

Nyní totiž, „kdy jsme už dostatečně ochutnali ze všech příslibů neomezené svobody, začínáme znovu rozumět výrazu ´smutek tohoto světa´. Zakázané radosti ztrácejí svou přitažlivost v okamžiku, kdy už nejsou zakázané. Musely a musí se stále zintenzivňovat, musí se stále více stupňovat, až se nakonec ukáže, že jsou příliš mělké, protože všechny jsou omezené, zatímco hlad po nekonečnu trvá dál.“ (Joseph Ratzinger, Veřit, doufat, milovat. Duchovní cvičení. Praha 2010, Paulínky (Freiburg 1989) s. 82)

V tomto velmi obtížném společenském a manželském kontextu je církev povolána žít své poslání ve věrnosti, pravdě a v lásce.
Žít své poslání ve věrnosti svému Mistru, jako hlas volajícího na poušti, abychom obhajovali věrnou lásku a povzbuzovali velké množství rodin, které prožívají své manželství jako prostor, v němž se ukazuje Boží láska, abychom obhajovali posvátnost života, každého života, abychom obhajovali jednotu a nerozlučnost manželského svazku jako znamení Boží milosti a lidské schopnosti milovat vážně.

Žít své poslání v pravdě, která se nemění podle pomíjivých mód či převládajících názorů. Pravda, která chrání člověka a lidstvo před pokušením odkazovat jen k sobě samému, plodnou lásku měnit ve sterilní egoismus a věrný svazek v chvilkové vztahy. „Láska bez pravdy skončí v sentimentalismu. Láska se stane prázdnou šlupkou, kterou lze libovolně naplňovat. V kultuře bez pravdy je láska nevyhnutelně ohrožena“ (Benedikt XVI., Caritas in veritate, 3).

Žít své poslání v lásce, která neukazuje prstem, aby ostatní odsuzovala, nýbrž ve věrnosti své mateřské povaze pociťuje povinnost vyhledávat a léčit zraněné dvojice olejem přijetí a milosrdenství, být „polní nemocnicí“ s branou otevřenou k přijetí kohokoliv, kdo zaklepe a požádá o pomoc a podporu, vykračovat s pravou láskou ze svého okruhu směrem k ostatním a kráčet se zraněným lidstvem, aby je vzala za své a vedla k pramenům spásy.

Být církví, která učí a hájí základní hodnoty, a zároveň nezapomíná, že „sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu“ (Mk 2,27) a že Ježíš rovněž řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky.“ Být církví, která vychovává k autentické lásce, schopné zbavovat osamělosti, ale zároveň nezapomíná, že jejím posláním je být milosrdným Samaritánem zraněného lidstva.

Vybavují se mi slova sv. Jan Pavel II.: „Chyby a zlo musejí být vždy odsuzovány a potírány, ale člověk, který upadne nebo se zmýlí musí být přijímán s pochopením a milován [...] Musíme milovat dobu, v níž žijeme, a pomáhat člověku naší doby“ (Promluva k Italské katolické akci, 30. prosince 1978: Insegnamenti I [1978], s. 450). A církev jej musí hledat, přijímat a doprovázet, protože církev se zavřenými dveřmi zrazuje sebe sama a své poslání a místo toho, aby byla mostem, stává se překážkou: „Vždyť ten, kdo posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcování, mají stejný původ. Proto se neostýchá nazývat je svými bratry“ (Žid 2,11). V tomto duchu prosme Pána, aby nás doprovázel během Synody a vedl svou církev na přímluvu blahoslavené P. Marie a jejího snoubence, sv. Josefa.

Přeložila Johana Bronková
Převzato: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=22488

Komentáře k tomuto článku

Přidat nový komentář